Příběhy z Javoru

Renesance umrlčích prken

Stojí němě na okraji cest, kde se zvedají k nebi jako varovný prst. Na bílém podkladu svítí morbidní symboly, krátké verše oživují vzpomínku na ty, jež dávno zemřeli. „Umrlčí prkna neboli máry jsou rozšířeny mezi Chebskem a rakouským regionem Waldviertel, ty nejkrásnější však najdeme v oblasti Lamer Winkl,“ říká pasovský profesor etnografie Dr. Reinhard Haller. Originály však pomalu mizí. Důvod: Asi do poloviny minulého století byly máry, na které se doma pokládali mrtví a které později malíř nábytku umělecky vyzdobil, z měkkého smrkového dřeva. „Lidová víra praví: Když dřevo shnije, mrtvý dojde spasení,“ vypráví Haller. Nyní však dochází kolem Javoru k renesanci umrlčích prken. O zachování tohoto starého zvyku usilují zejména tradiční spolky. Jen od použití smrkového dřeva se dnes upouští. Na dubu a buku se zub času přece jen podepisuje pomaleji.

Richard Wagner a Javor

Výrazná brada, dominantní nos, ustupující čelo – skutečně, je to profil Richarda Wagnera. Nejlépe jsou charakteristické linie této skály na západní straně vrcholu Javoru patrné od Jezerního ostrohu. Kdo však propojil bývalý Bodenmaiský ostroh se slavným tvůrcem Nibelungů? I zkušení znalci Javora hloubají nad touto otázkou. Jeden z nejlepších znalců regionu, pasovský profesor etnografie Dr. Reinhard Haller, provedl rozsáhlou rešerši pramenů. „Označení Richard-Wagner-Kopf (česky Hlava Richarda Wagnera) je poprvé doloženo v prospektu z roku 1934.“ Ještě o čtyři roky dříve označoval řezenský vrchní vládní rada Dr. Burger ve svém pojednání tuto skalní formaci lapidárně jako „jižní svah Javoru“. I když neexistují žádné jisté důkazy, domnívá se Haller, že za jménem stojí zwieselský učitel odborné školy Anton Pech. Malíř a fotograf, který vstoupil do análů jako „domovník Bavorského lesa“, měl pro podobná označení slabost. „Hlava Richarda Wagnera nese jeho rukopis,“ je si jistý profesor. Jisté je také jedno: S návštěvou skladatele tento název nesouvisí. Richard Wagner Javor nikdy na vlastní oči nespatřil.

Jak se ze Schmidta stal Waldschmidt

Maxmilianů Schmidtů je hodně, Waldschmidt je jen jeden. Nahoře na Riedelsteinu byl dokonce nejslavnějšímu rodákovi z Eschlkamu, který ve svém autobiografickém putování dopomohl Bavorskému lesu k literární slávě, postaven monumentální pomník. To, že oceňovanému básníkovi (1832–1919) bylo jeho „umělecké jméno“ přisouzeno „z nejvyššího místa“, ví jen málokdo. Už král Max Bavorský udělil mladému poručíkovi z lesa audienci a zdál se být velmi zaujat Schmidtovými básněmi a povídkami. „Opravdová, dobrá strava pro duši,“ zněl panovníkův posudek, který dále svědčil o jeho obdivu k východní části jeho říše: „Lesa si cením stejně vysokou měrou jako vzácné perly.“ Dobré styky s rodem Wittelsbachů se už nepřetrhly. Pro uměnímilovného Ludvíka II. napsal Schmidt speciálně povídku „Fischerrosl von St. Heinrich“ (volný český překlad „Rybářova Růženka ze St. Heinrich“), za kterou mu byl jako poděkování udělen titul dvorního rady.  Trvalejší ráz však mělo „vyznamenání“, které Maxmilian Schmidt dostal v roce 1897. Princ-regent Luitpold povolil tehdy nejoblíbenějšímu bavorskému spisovateli, aby se oficiálně nazýval „Waldschmidt“.

Po stopách kyseliny sírové

To, co dokázal ve 20. století počítač, se kyselině sírové podařilo o 200 let dříve. „Oba vynálezy přinesly revoluci do své doby,“ říká Cornelia Schinková. Tato dáma z Regenu, která se zabývá péčí o svéráz regionu, považuje za téměř revoluční i objevy, které byly přednedávnem odhaleny nedaleko Bodenmaisu. V režii zemského úřadu pro památkovou péči nechává Schinková provádět již tři roky vykopávky na historické huti dýmavé kyseliny sírové. „Je to jediná huť v celé Evropě, kterou lze ještě zkoumat. Všechny ostatní jsou dnes přestavěné,“ říká Schinková. Od roku 1787 do roku 1829 se v huti uprostřed silberberských lesů získávala pomocí speciálního destilačního postupu kyselina sírová, v té době velmi ceněná. Tento zázračný prostředek pomáhal při průjmu a zvracení a používal se k vydělávání kůží a barvení látek. Při výrobě vznikala jako vedlejší produkt lešticí červeň, která se používala k broušení zrcadel a skla. „Kyselina sírová a lešticí červeň z Bodenmaisu se prodávala do mnoha evropských zemí, dokonce až do Ameriky,“ dokládá Cornelia Schinková. Vykopávky budou dokončeny ještě letos. Aby se jediná huť na dýmovou kyselinu sírovou v Evropě zachovala i pro budoucí generace, mělo by příští rok dojít k založení Hornické stezky od silberberského dolu k místu vykopávek s podrobnými informačními tabulemi.

Rybář od Javorského jezera

Leží tu tiché, černé a hluboké. Lemují jej jedle a smrky na svazích břehů a mystická jezerní stěna za ním – Velké javorské jezero dnes patří k nejoblíbenějším výletním cílům regionu. Právě tady lze načerpat sílu lesa, ať už v chladivém stínu pěší stezky nebo během romantické plavby na veslici... jen by člověk neměl být chtivý. Rybáři od Javorského jezera, jak vypráví stejnojmenná balada Josefa Wensauera z Arnschwangeru (1809–1878), se tato chtivost stala osudnou. Lstivá ryba, která se již mrskala v síti, si zachránila život tím, že obrátila rybářovu pozornost na zlaté ryby na dně jezera. Třpytivé sluneční světlo se zlatožluté zrcadlilo na rybích šupinách a navodilo rybáři sen o velkém bohatství. Naklonil se tak daleko přes okraj loďky, že spadl do jezera a utonul. „Ryby však,“ vypráví balada, „se shromáždily ze všech stran k hostu; shromáždily se k umrlčí hostině.“

Kriminální příběh od Javorského jezera

Edgar Wallace by to nezinscenoval lépe. Jen ucho dámské kabelky vyčnívá z kalu na dně Malého javorského jezera, tělo tedy nemůže být daleko. Komu se tady idylické jezero stalo mokrým hrobem? Tuto otázku si kladli dva potápěči, když 28. června 1991 narazili na okraji prostředního ostrova na kabelku. Tělo se nenašlo; v kabelce však objevili kameru, tři peněženky celkem s 440 markami a slevovou kartu do obchodu s módou. Přes tuto kartu bylo možné nakonec dohledat majitelku, která vysvětlila neobvyklý nález v Javorském jezeře. Při výletu seniorů podnikla tato výletnice se svou přítelkyní plavbu na loďce a předtím uložila všechny peněženky do své kabelky. Když si ženy chtěly vyměnit místo, loďka se převrhla. Obě seniorky sice dokázaly zachránit samy sebe, nikoli však kabelku s cennostmi. Tento „kriminální příběh“ použil známý spisovatel z Bavorského lesa Walther Zeitler ve své knize: „Der Arber, König des Bayerischen Waldes“ (Straubing, 1999).